Princip subsidiarity

2.1.3 Princip subsidiarity:
Princip subsidiarity (podpůrnosti) v sobě spojuje osobní odpovědnost se solidaritou a zdůrazňuje že jedinec je zejména z pohledu solidarity pomoci si jako individuum sám a až za předpokladu, že svépomoc není po vynaložení veškerého úsilí úspěšná, nastupuje pomoc ze strany společnosti. I zde je však nutno vnímat subjektivnost pojmů „potřebnost“, „nezbytnost“, „veškeré úsilí“ apod., které určují možnost, vhodnost a míru intervence společnosti a tedy i rozměr pojmu „subsidiarita“. Princip subsidiarity však současně musí respektovat i skutečnost, že lidé nežijí v izolaci, neboť každý jedinec je vždy i součástí určitého celku. Lidé nutně vstupují do určitých vztahů a vazeb, stávají se na sobě vzájemně závislými a vytvářejí určitá užší či širší společenství. Tato vzájemná závislost či existenční sepětí znamená, že lidé mají vůči sobě i vzájemnou odpovědnost, že k sobě budou vzájemně solidární a že i v těchto společenstvích nastoupí akt vzájemné pomoci. Princip subsidiarity zároveň zdůrazňuje význam a nutnost činnosti určitých společenství pro jištění sociálního bezpečí a zájem, či lépe povinnost státu takové aktivity podporovat. Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě a nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci jeho rodina. Rodině rovněž přísluší, aby si pomohla sama svými silami a teprve dostane-li se do velkých obtíží, volá se na pomoc v poslední řadě společnost, resp. stát. Jeho povinností je tedy primárně pečovat o vytvoření takových podmínek, aby si každý mohl pomoci vlastním přičiněním a sám pomáhá až na posledním místě, jsou-li ostatní možnosti pomoci vyčerpány.

2.1.4 Princip participace:
Nosnou ideou principu participace je to, že lidé, jejichž život je ovlivňován určitými opatřeními a rozhodnutími, musí mít také možnost účastnit se tohoto procesu. V podstatě jde o to, aby lidé měli reálnou možnost podílet se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich život. Praktické zkušenosti dokazují, že bez participace, bez ztotožnění, se u lidí nedostavuje přiměřený pocit odpovědnosti a sounáležitosti, považují zejména proces sociální spravedlnosti a přerozdělování za jistou míru zla. Naplňování principu participace je procesem, kdy člověk přestává být pasivním příjemcem sociálně-politických opatření, ale sám se na jejich tvorbě podílí a spolurozhoduje o jejich realizaci. To ovšem předpokládá, že jedinci jsou přiměřeně vzdělaní a dobře informovaní, že si uvědomují svá práva i odpovědnost, že jsou dostatečně zralí a vyspělí pro odpovědné sociální jednání a že stát je v tom podpoří. Proto širší uplatňování principu participace je proto záležitostí výhradně vyspělých společenství.