Sociální pedagogika a sociální práce
3. Sociální pedagogika a sociální práce
To, jakou má sociální pedagogika a sociální práce podobu a v jakých sociálních sférách působí, závisí na třech základních předpokladech. Jedním je poslání sociální pedagogiky a sociální práce jako profese, obvykle definované profesním sdružením. Druhým je soubor legislativních nástrojů, jimiž se definuje závazný rámec státní sociální politiky. Třetím jsou interní předpisy ve formě stanov, provozních řádů, zakládajících listin a organizačních předpisů zařízení sociální péče, sociálních, zdravotních, pedagogických a jiných zařízení.
Povaha sociální práce a způsoby jejího výkonu jsou ovšem podstatně determinovány na jedné straně koncepcí státní sociální politiky a na druhé straně posláním instituce, která sociální práci provádí. V neposlední řadě je povaha sociální práce odvislá i od organizačních a finančních možností společnosti. Historicky vzato však určovaly koncepci sociální práce dlouhou dobu hlavně charitativní organizace. Státní sociální politika se sice datuje už z období před první světovou válkou, ale průnik státu do oblasti sociálních služeb se uskutečnil až v padesátých a šedesátých letech. Nevládní sektor, zejména nábožensky orientovaná charita, si na Západě udržela významné postavení dodnes, i když byla do značné míry sociálním státem přetvořena k jeho obrazu, a pokud jde o objem finančních zdrojů, odsunuta do pozadí. Pro vzájemné vztahy mezi pečovatelským státem a institucemi poskytujícími pomocné služby je charakteristické, že státní sektor je v současné době namnoze těžkopádným mechanismem, zatímco menší, místně dobře orientovaná zařízení sociálních služeb mohou pohotověji reagovat na proměňující se potřeby svých klientů. V rámci sociální politiky jde o nejdůležitější makrosociální prostředky integrace okrajových skupin a jednotlivců do většinové společnosti. Kromě nich je samozřejmě také podstatné, jakou má stát vzdělávací, zdravotní, rehabilitační, policejní, soudní a trestní, rodinnou a starobní politiku.
