Sociální pedagogika a sociální práce
Západní teorie sociální práce často poněkud nepřesně a nepříliš jasně mluví o „umění“ a „vědě“ této profese. Uměním se míní kombinace nadání, zkušenosti, osobních hodnot a intuitivní tvořivosti, s níž sociální pracovníci vstupují do vztahu s klientem a nasazují v něm svou jedinečnou osobnost jako nástroj své disciplíny. Obdobně se samozřejmě uplatňuje osobnost pracovníka v jiných profesích, jako je například, lékařství, fyzioterapie, psychoterapie nebo právo, ale v těchto profesích se zdůrazňují odborné dovednosti a k nim příslušný soubor profesních znalostí podstatně více než osobní předpoklady výkonu profese. Talent nebo náklonnost k sociální práci se pokládají za stejně podstatné jako odborné znalosti. Je tomu tak částečně proto, že současné teorie sociální práce mají vlastních teoretických poznatků poměrně málo, přesněji řečeno využívá empirických poznatků a teoretické výbavy jiných věd, zejména sociologie, psychologie, psychopatologie, práva, kriminologie, somatologie, apod. Vlastní vědou, nebo snad přesněji znalostí výbavou sociální práce jsou informace o obecných sociálních podmínkách, o sociálních jevech, o sociální politice a sociálních programech, o profesi, její metodice a provádění praxe.
Pracovní vztah ke klientům navazují a udržují sociální pracovníci proto, aby ho zaangažovali v procesu určité změny, nejčastěji vlastního jednání. Povaha tohoto vztahu je mnohoznačná tím, že v zásadě cizí člověk, vybavený určitými úředními pravomocemi, musí získat důvěru jiného člověka, který se nachází v obtížné životní situaci a není nutně připraven nebo motivován ke změně nebo je vůči ní dokonce rezistentní. Z praxe nápomocných profesí, především humanisticky orientované psychoterapie, je známo, že úspěšný socioterapeutický nebo nápomocný vztah předpokládá empatii, vřelost a opravdovost ze strany profesionálního pracovníka. Bez schopnosti empatie a vhledu do situace klienta, bez vstřícného zájmu a respektu vůči němu a bez jednoznačné komunikace je pracovní vztah ke klientům značně problematický, nemotivuje ke spolupráci a může zůstat v podstatě nefunkční.
K dalším osobnostním předpokladům sociální práce se počítá tvořivost a flexibilní důraznost sociálního pracovníka a sociálního pedagoga. Problémové situace klientů nabízejí několik možných řešení, z nichž některá nemusejí být uplatnitelná ihned, a sociální pracovníci musejí často řešení hledat, obměňovat nebo mezi nimi improvizovat. Podstatnou součástí výkonu praxe je schopnost adekvátního zvažování a hodnocení klientů a jejich situace, k níž je třeba určité zkušenosti a zralosti, zejména pokud klienti pocházejí z odlišného kulturního prostředí. V tomto ohledu hrají důležitou úlohu také základní hodnoty nebo filosofie sdílené profesionálním pracovníkem, tedy jeho osobní pojetí toho, co je v sociálním smyslu „dobré“ a „špatné“. V anglosaské praxi se zdůrazňuje zejména respektování základních lidských práv, smysl pro sociální spravedlnost, respektování osobní svobody a uznávání zásady svobodného rozhodování klientů.
